Tato lekce nám představuje Pěšce. Po jejím prostudování bychom měli znát jejo označení, počáteční hodnotu, určit pole působnosti, vědět kde stojí a jak se pohybuje.

Pěšec má hodnotu 1, je tedy nejslabší, avšak měli bychom s ním zacházet velmi opatrně. Výhoda pěšce je, že se umí proměnit na kteroukoli jinou figuru, kromě krále. Každý hráč má na začátku hry osm pěšců – bílý na 2. řadě a černý na 7. řadě. Pohyb pěšce je omezen pouze o jedno neobsazené pole vpřed na sloupci, na kterém stojí. Výjimku tvoří braní a první tah pěšcem, kdy můžeme postoupit i o dvě pole vpřed, pokud jsou obě pole neobsazená. Pěšci nikdy nemohou táhnout zpět.

Proměna pěšce je možná pouze tehdy, dojde-li pěšec na poslední řadu, tj. bílý pěšec na 8. řadu a černý pěšec na 1. řadu. V tomto tahu se musí ihned na stejném poli pěšec proměnit v dámu, věž, střelce nebo jezdce.

V úvodních tazích je vhodné pěšci obsazovat či napadat centrum, tedy zejména pěšci „e“ a „d“ o dvě pole vpřed, umožníme tím našim figurám se brzy dostat do hry, avšak hrát pěšci rychle vpřed, ve snaze postavit si co nejdříve dámu, již moc dobré není, protože bychom mohli o své pěšce brzy snadno přijít. Ze začátku bychom se tedy měli snažit pěšci hrát co možná nejméně, pouze v těch nejnutnějších případech, a vyvarovat se tak zbytečných tahů s nimi, jakým je například „domeček“ a „oslí ouško“, jelikož to pro nás téměř vždy znamená nepříjemné oslabení.

Také si tvořit na šachovnici dvoj-, troj- či více-pěšce (dva, tři a více pěšců na jednom sloupci), je pro nás zpravidla nevýhodné a pro soupeře vítaným terčem k útoku. Pěšci bývají velmi silní, jsou-li pohybliví, chránění (nejlépe vlastními pěšci) a volní.